Přirozený portrét může na výsledné fotografii působit lehce a samozřejmě, ale to neznamená, že člověk se prostě „uvolnil“ a fotka vznikla sama od sebe. Pokyn „buď přirozený/přirozená“ funguje jen málokdy – ve skutečnosti často způsobí pravý opak. Strojený portrét obvykle vzniká ve chvíli, kdy si člověk začne příliš uvědomovat sám sebe: výraz je držený moc dlouho, postoj je technicky správný, ale citově prázdný, úsměv tam je, ale s ničím nesouvisí. Výsledek může být ostrý, dobře nasvícený i profesionálně zpracovaný – a přesto bude působit špatně.
Jak vzniká přirozený výraz před objektivem?
Přirozený výraz člověka na fotografii neznamená ležérnost nebo zachycení nestylizované momentky. Znamená to, že fotce věříte – že člověk, kterého na ní vidíte, je stejný jako ve skutečnosti a že nic nehraje. Světlo, kompozice a stylizace jsou samozřejmě pořád přítomné, jen nejsou tím, co na fotce uvidíte jako první. Tím zůstává člověk.
Právě proto je vedení při focení tak důležité. Nejde o to naučit se seznam póz, ale číst, co se před objektivem právě děje, a upravovat drobnosti – náklon ramen, polohu hlavy, rukou, pohled, váhu těla. Tyhle detaily rozhodují o tom, jestli člověk na fotce působí otevřeně, odtažitě, sebevědomě nebo naopak nejistě. Rozdíl bývá jen v několika milimetrech.
Nesouměrný je i samotný obličej – každý má jeden profil, který na fotce působí příjemněji, a druhý, který vyznívá tvrději. Ve chvíli, kdy si člověk před objektivem není jistý, má tendenci nevědomky natočit se právě tím tvrdším, „obranným“ profilem – a přesně to na výsledné fotce nepůsobí dobře.
Za víc než 20 let focení lidí přes 100 národností se mi potvrdilo jedno: stejná póza, výraz ani světlo nefungují stejně pro každého. Přirozený portrét se musí najít vždy ve vztahu ke konkrétnímu člověku – a právě proto rada „buď prostě sám sebou“ příliš nepomáhá. Většina lidí je totiž víc verzí sebe sama podle prostředí, vztahu a účelu fotografie.
Proč se přirozenost liší podle účelu fotografie?
Portrét na web není totéž jako soukromá fotografie. Fotka na LinkedIn se liší od umělecky pojatého portrétu. Lidé, kteří se veřejně prezentují – zakladatelé firem, konzultanti, umělci, vědci… – mají na výslednou fotku jiné nároky než člověk, který si chce jen nechat vyfotit vzpomínku. Cílem focení není tyto nároky snižovat, ale naložit s nimi tak, aby výsledek působil klidně, ale ne pasivně, sebevědomě, ale ne teatrálně, seriózně, ale ne strojeně.
Svou roli hraje i světlo – nejen technicky, ale i náladou a mírou formálnosti, kterou fotce dodá. Umí portrét udělat intimnější, dramatičtější nebo čistší. A podobně je to i s retuší fotografií: když se opraví příliš, portrét ztratí důvěryhodnost. V obou případech jde o totéž – světlo i retuš mají člověka podpořit, ne ho nahradit hladší, dokonalejší verzí.
Přirozený portrét neznamená „bez vedení“. Znamená to, že vedení odvedlo svou práci tak dobře, že na výsledné fotografii není vidět – zůstává jen člověk, ne maska, výkon nebo obecný „profesionální“ výraz.
Chcete portrét, který bude působit přirozeně a zároveň profesionálně?
Společně najdeme výraz, pózu i styl, který bude odpovídat vám a účelu, ke kterému fotografie potřebujete.
